Moc děkuji za pozvání. Má cesta se povedla na různých úrovních.

Formálně: Výtečně zorganizovaná, zajímavá setkání, kde mi byla přisouzena důstojná role. Zvlášť ta konference s Mediusem byla velmi vydařená, dost jsem litoval, že jsem nemohl zůstat do soboty. Češi, které jste pozvali, jsou skutečně výkvět českého ducha, v jejich společnosti jsem se cítil moc dobře. Většinu jsem osobně znal. Slovenské přednášky také výborné.
Ten teologický seminář na teologické fakultě byl pro mne také velmi zajímavý. Byl to vlastně můj první vážný kontakt s katolickými teology. A ověřil jsem si, že skutečně jde o jiné perspektivy, jiné slovníky. Potvrdilo mi, že teologové by se skutečně měli častěji setkávat s normálními lidmi jako jsem já. Tvrzení, že o smrti rozhoduje teologie a ne medicína, mne tak trochu rozesmálo. Vatikánské magisterium rozhodlo, že ve stavu smrti mozku je člověk mrtvý. To pak platí, i když se z mrtvé matky narodí živé dítě. Protože verdikt Vatikánu je nezpochybnitelný, narození dítěte je možné vidět třeba jako zázrak, rozhodně není možné revidovat teologickou tezi o mrtvosti člověka se smrtí mozku. V následné debatě těch teologů jsem se nechytal lingvisticky, ale ani věcně. Hodně mne pak zahřálo, když za mnou přišli dva studenti a poděkovali mi za dobrou přednášku.

Lidsky: Lidé v Košicích jsou mi podstatně sympatičtější než ti v Bratislavě. Nejsou takoví „grófové“. Když jsem dopoledne po příjezdu usedl na náměstí na lavičku, přisedl si takový děda, ne úplně upravený a já jsem by přesvědčený že přišel žebrat. Ale on si přišel popovídat. Když jsem mu řekl, že jsem Pražák, s nelíčenou radostí vzpomínal na hospodu U Fleků, přidal nějaké historky. Rozešli jsme se v dobrém. Lidé na konferenci, organizátoři i přednášející, na mne působili stejně vlídným, normálním dojmem. To je místo, na které se rád kdykoliv vrátím.

Duchovně: Prvně v životě jsem spal v semináři a účastnil jsem se snídaně s bohoslovci. Zjistil jsem, že tak trochu závidím. Kdyby nebyla tak striktní povinnost celibátu, asi bych byl duchovním. Ostatně svou psychoterapii vedu spíše jako duševní / duchovní vedení než jako terapii. (Katolické církvi mám za za zlé, že mne v mém neurotickém vývoji víc topila než pomohla. „Židovská“ ateistická psychoanalýza mi pomohla podstatně víc.) Košická katedrála mne duchovně oslovila. Je to místo, které má Ducha. No, a setkání s Tebou má pro mne též svou hodnotu. Máš v očích cosi křesťansky ještě živého. Po dlouhé době jsem v Tobě potkal katolického kněze, který nejen káže, ale také slyší, co mu říkám. To mi dává naději, že i Pán Bůh mne možná občas slyší a bere vážně.

Takže jsem Košice opouštěl s klidem v duši, ochoten se zase vrátit. Díky!